Máme jenom jeden svět

ROZHOVOR S VĚROU LUKÁŠOVOU, ZAKLADATELKOU OBCHŮDKU JEDNOHO SVĚTA

Máme jenom jeden svět

Tři dekády férového obchodu

Obchůdek jednoho světa, který sídlí v domě pražského vinohradského sboru, slaví teď v září 30 let od svého založení a ty jsi byla při tom. Vlastně třetinu svého života s tím obchůdkem žiješ. Jak se to stalo, jak to začalo?

Začalo to tak, že mě německá přítelkyně pozvala do Norimberku, abych na jakémsi ženském sejití povykládala něco z českých dějin. Když jsem tam byla tak oznámili, že se v sobotu otevře Obchůdek jednoho světa. Rozhlížela jsem se: „Kde tady může být obchůdek?“, a s velkým napětím tu událost očekávala. Když se pak obchůdek otevřel, tak to byla taková veliká selská skříň, malovaná, starodávná a hluboká. Měla spoustu zásuvek, taková ta visátka, všelijaké šuplíčky … Stála jsem tam v údivu, bylo to pro mě dvojnásobné překvapení! Protože jsem ty věci trochu poznávala, díky tomu, že jsem několik let pracovala s Hanzelkou a Zikmundem. Na zlínských ateliérech jsem byla produkční jejich filmů, takže jsem znala jejich knihy, fotky, jejich reportáže, vyprávění …Na té cestě kolem světa jsem byla s nimi. Tak jsem si tam v Norimberku říkala: „To musí být z Mexika, tohle, ta ženská co kouří v tom obrovském klobouku, to je jasně Peru!“ V tu chvíli stáli oni dva vedle mě. Ale nešlo o to, že oni byli tenkrát slavní nebo se slavnými v průběhu naší spolupráce stali. Šlo o to, že jsem se od nich naučila něco, nad čím jsem předtím nikdy nepřemýšlela. Šlo o vztah. O vztah, jaký oni měli k těm exotickým lidem, se kterými se potkávali. Pro ně to byli prostě lidé, někteří jim sahali jen do pasu, olizovali místo cukru sůl, ale pro ně to byli lidé, kteří mají svoji důstojnost, se kterýma se prostě jedná jako s jinými lidmi. V té době u nás byl běžný postoj „černá huba“, a to pro ně bylo strašné. V Norimberku se mi to najednou propojilo a můj závěr byl: „Nebudu mít šťastný den, dokud nebudeme mít také takový Obchůdek!“

S tehdejším vinohradským farářem Mirkem Dusem jsme byli začátkem 90. let v rámci farářského zájezdu v Jeruzalémě. Tam jsme si slíbili, že uděláme všechno pro to, aby ten Obchůdek v Praze byl. Nastalo strašně moc jednání, až jsme domluvili, že to bude nezisková organizace. To jsme netušili, do čeho se pouštíme.

Obchůdek jednoho světa je neziskovou organizací pořád, ale není to jen tak nějaký obchod. Je výjimečný nejen tím, že vznikl jako první a je spojený s naší církví, ale také tím, že stojí na určitých ideách, které jsou nám všem, kteří se v něm a kolem něho pohybujeme a jsme třeba i jeho zákazníky, blízké a podporujeme je. Řekněme si teď něco o nich, prosím.

Na začátku byla idea jednoho světa. Bylo to někdy v 60. letech, když se o těchto věcech začínalo nějak víc mluvit. Tenkrát vyhlásila Organizace spojených národů desetiletý plán boje proti chudobě ve světě, a to byla doba, ve které se hodně mluvilo o třetím světě. Ten pojem pocházel od novinářů, ale dnes už úplně zmizel. Třetí svět, to nebyla Amerika ani Evropa, to byl ten svět, který si nezašpinil ruce ve válkách a kolonialismu. A bylo tady očekávání, že se tyto národy dají do boje proti hladu, proti bídě, proti přelidnění, proti nedostatku práce, těžkým nemocem … Že se prostě celý ten bohatý svět na to vrhne a třetí svět se pro všechny stane jakousi vlajkou. Stejně jako když jsme si tehdy v Jeruzalémě povídali s Mirkem Dusem. Měl podobné přání jako já. Pak se ozvala kritika: „Jaký třetí svět? Máme jen jeden…Máme jenom jeden svět a ten buď budeme nebo nebudeme mít v pořádku“. Takže se třetí svět zase odboural a nastoupily „rozvojové země“.

Kořeny Obchůdku, o kterém mluvíme, jsou tedy v minulém století. V šedesátých letech, kdy přišla myšlenka „třetího“ a pak „jednoho světa“. Tenkrát jsme o myšlence fair trade ještě nevěděli. Šlo jenom o ty samotné věci, tu exotickou dálku, o to, že to byly věci prostě nevídané, tady úplně nové, zvláštní, lákavé, krásné. Teprve později jsme se postupně dozvídali, na jakém základě je to vlastně celé postavené a jaký význam pojem fair trade nese. Byl to úplně nový hlas. Ale to stálo proti tomu, co platilo dosud: „Udělejme sbírku, dejme jim peníze“. To nové, originální, vyvrcholilo v hesle: „Nedávejme jim rybu, naučme je, jak se ryby chovají, jak se loví“. To heslo je úžasné, báječné. Je vlastně reakcí na ten „třetí svět“. Nemáme tři světy, máme jeden. To nadšení bojovat proti chudobě, být aktivní, něco dělat, to bylo obrovské a odpovídalo duchu té doby. Spadla železná opona a všechno bylo jinak. U nás se děly různé věci, ale úplně jiné než ty na západě. Třeba v Německu mládež manifestovala: „Nekupujme a nevyrábějme zbraně, bojujme proti chudobě“. U nás se to vidělo takto: „Proč pomáhat chudým ve světě, když ti chudí jsme přece my?“ Tehdy myšlenka fair trade zapustila kořeny. Spřízněné duše jsme nacházeli hlavně v Německu, protože bylo nejblíž, ale i v Holandsku, ve Velké Británii, ve Švýcarsku, v Rakousku … Ten nápad tak nějak visel ve vzduchu.

Obchůdek jednoho světa má už dnes svoji historii. Jaké byly jeho začátky?

Zakladatelé byli čtyři pražské evangelické sbory: vinohradský a jarovský, později se přidal salvátorský a libeňský. Provoz zajišťovali dobrovolníci, většinou seniorky z pražských sborů. Byly si zpočátku hodně nejisté, skoro se bály otevřít zásuvku se zbožím, než přišly na to, že to je báječná věc, že to je bezvadný nápad a že je to skvělé. Bylo to dobrodružství, já to už nedokážu popsat, ale pořád se něco dělo. Přišla třeba paní a prohlásila: „Já teďka odcházím do důchodu, ráda s vámi budu v Obchůdku prodávat“. Časem jsme měli ještě obchod v Klimentské ulici, ale po zrušení tamější polikliniky to byla mrtvá ulice a Obchůdek jsme tam zavřeli.

Začínali jsme s prodejem jenom řemeslných výrobků, na potraviny jsme si netroufli. Uvědomělého zákazníka, který si koupí dražší kávu, než mají vedle v sámošce, aby myšlenku fair trade podpořil, jsme museli teprve vychovat. Dobré také bylo, že Mirek [Dus] má talent na vyjednávání, domlouvání a zajišťování a já zase „sicflajš“ pokud jde o přejímku zboží.

Řešili jsme, jak to celé zorganizovat, jakou tvář tomu dát. Otázka třeba byla, jak „fair trade“ přeložit? Spravedlivý obchod, poctivý obchod, dobrý obchod? Ono to je ale víc než to. Hledali jsme kontakty: s kým se spojit, aby nám o fair trade řekl něco víc, aby nám ukázal zboží, ceny, dovoz, jak je to se clem … Pro zboží jsme jezdili do Drážďan do Gepy. Mirek vzal auto a jeli jsme. Její sklady byly zprvu až v lesích za městem, teď jsou blíže centra. Museli jsme také dělat nějakou reklamní kampaň, a tak jsme začali jezdit po různých sborech, do škol, dokonce už tehdy na několik ministerstev.

Velké téma, i ve sborech, bylo: „Jak to, že my budeme pomáhat rozvojovým zemím? Po čtyřiceti letech komunistické vlády jsme přece my ti chudí, nám je třeba pomáhat!“ A my odpovídali: „Ale my jsme bohatí! To neznamená, že máme každý nevím jaké konto v bance, ale uvědomte si, jak žijeme. Stačí otočit kohoutkem a máme vodu. A ty ženy v Keni nebo jinde jdou kilometry cesty se džbánem na hlavě. Zatímco my říkáme dětem: „Umyj se pořádně“, ony své děti prosí: „Šetři tou vodou“. Elektřinu, dopravu, zdravotní péči máme zajištěny, do školy chodíme povinně. Máme opravdu bohatý život, my jsme ti bohatí, a naší povinností proto je pomáhat“. Pomáhat je také jeden z důvodů, proč Obchůdek mít, proč myšlenku fair trade šířit. Důležitý úkol.

A první zákazníci?

Přibývali postupně, někdo přišel a viděl, že je to krásný a řekl to dál. A tak to běží pořád stejným způsobem. Začali jsme jako nadace, ale charakter naší činnosti tomu neodpovídal, a tak jsme se pak stali obecně prospěšnou společností. Já sama jsem nějakou dobu v Obchůdku pravidelně sloužila a když jsem odešla v roce 1995 do důchodu také ředitelovala.

Teď se dá fair trade čokoláda koupit v některém supermarketu nebo běžném obchodě. Myslím, že je dobře, že se ta myšlenka šíří, ale nevím, jestli je dobře, že je to na hromadě s jiným zbožím a kupující si označení fair trade ani nevšimne. Netuší co kupuje. Když přijde do toho našeho Obchůdku, tak to většinou už ví nebo mu příběhy toho exotického zboží povíme. To je část toho našeho úkolu: šířit myšlenku fair trade dál. Fair trade není kšeft. Je to poctivý obchod, to znamená, že výrobci dostanou spravedlivou odměnu a navíc prémií. Ta odměna je dohodnuta, zaručuje jim dlouhodobý odbyt a dává jim jistotu. Vždy se jedná o podnikání kolektivů, často to jsou družstva, a ta také rozhodují, jak naložit s prémií. Výroba stojí na místních tradicích, využívá místní zdroje a zemědělská produkce nepoužívá chemické prostředky. Děti do šestnácti let nesmí být zaměstnávány. Fair trade má tedy smysl.

Jsi všechny ty roky dobrou duší našeho obchůdku. Naplnila se tvá očekávání?

Když jsme začínali, neměli jsme žádná očekávání. Deset let? Dvacet? Prostě jsme byli nadšeni, dali se do práce a jelo to... Třicet let? To mě nenapadlo ani ve snu.

Jednou, když už jsem dávno byla doma v Praze, jsem potkala ve Zlíně Mirka Zikmunda. Stáli jsme ve frontě na lístky do kina. A jak byla ta fronta dlouhá a my tam stáli a povídali si, vykládala jsem mu o našem Obchůdku jednoho světa. Jak jsem tou myšlenkou nadšená. Že aktivizuje lidi, je v ní pohyb, něco se děje s lidmi i jejich okolím. Jak fair trade dokáže něco pozitivního udělat, změnit. A on mě poslouchal a pak řekl: „Ó, jak ty jsi bláhová!“